Jaké je tajemství přístupu k zázrakům?
Víra je podstata věcí,v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme.
Židům 11,1
Během interview v jednom známém televizním pořadu jsem dostal otázku: „Jaké je tajemství přístupu k zázrakům?“ V tu chvíli mě napadlo: „Kéž bych měl na odpověď třicet minut namísto třiceti vteřin.“ Uvědomil jsem si, že mnozí lidé budou zřejmě mou jednoduchou krátkou odpověď považovat za laciné duchovní klišé.
„Tím tajemstvím je“, odpověděl jsem, „že žádné tajemství neexistuje.“ Zázraky by pro křesťany neměly být tajemstvím. Klíč k přístupu k zázračné Boží moci spočívá v tom nejjednoduším a základním bodě křesťanské víry, díky kterému jsme vstoupili do Božího království, přijali ospravedlnění před Bohem a díky němuž se líbíme Bohu.
Tím klíčem není nic jiného než víra v dokončené dílo kříže. Neznám žádné další tajemství přístupu k zázrakům. Vyzývám každého, ať zkusí v Písmu najít jakýkoliv jiný klíč k přístupu k zázračné Boží moci kromě víry.
Vzpomeňme na uzdravení chromého muže u Krásné brány. Petr řekl shromážděnému zástupu přihlížejících lidí, kterých se zmocnil úžas: „Sk 3,12
Když to Petr viděl, promluvil k lidu: "Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí? A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima“ (Sk 312 a 16).
Ty nejúžasnější duchovní objevy jsou ve skutečnosti jednoduchými a základními pravdami. Zdá se, že všichni chtějí aby jim někdo dal nějaký tip, ukázal trik nebo přinesl nové zjevení. V knihovnách se hromadí stohy nových knih. Všude povstávají biblické školy a tréninková centra. Učitelů je více než dost. Přesto se zdá že čím více se o zázracích vyučuje, tím méně jich zažíváme.
Možná, že se ve skutečnosti potřebujeme odnaučit většinu toho, co jsme se dosud naučili, odložit veškerá svá vyučování a vrátit se k jednoduchosti Božího slova. Mluvím o jednoduchosti, která je založena na takl základních a jednoduchých pravdách, že je až urážlivá, protože napadá naší inteligenci.
Nevyčíslitelná hodnota vzácného originálu
V dávných časech existoval velký nedostatek pergamen, na které se tehdy psalo. Z toho důvodu byly pergameny často pro různé účely „recyklovány“ a používána opakovaně. Písař nebo autor nějaké písemnosti jednoduše seškrabal původní text, odstranil ho z pergamenu a napsal přes něj něco jiného.
Je až k neuvěření, že celá řada vzácných novozákonních rukopisů nevyčíslitelné hodnoty byly tímto způsobem recyklována – l velkému rozčarování odborníků kteří znají jejich skutečnou hodnotu. Těmto rukopisům se začalo říkat rukopisy „palimpset“ (podle řeckého slova, které znamená „znovu seškrábané“).Bibličtí učenci procházeli při čtení původního, později přepsaného, textu řadou obtíží a museli k jejich čtení používat špičkový zrak, chemické přípravky a v současné době i počítačové technologie.
Zřejmě nejznámějším palimpsestovým rukopisem je rukopis známý jako Efraimův kodex. Jeho název je odvozen z toho, že zhruba kolem roku 1200 po Kristu někdo přepsal většinu biblického textu třiceti osmi kázáními teologa ze 4. století Efraima ze Sýrie. Díky německému biblickému učenci Tischendorfovi , který jako první tento rukopis dešifroval, dnes patří Efraimský kodex k nejvýznamnějším existujícím biblickým rukopisům.
Jsem přesvědčen o tom, že písař, který kázáními Efraima ze Sýrie přepsal vzácný biblický text, domníval, že dělá něco důležitého. Kdyby jen rozuměl tomu že skutečný poklad se ve skutečnosti skrývá v původním textu, který přepsal souborem teologických kázání. Bylo nesmírně pracné odstranit tuto vrstvu komentářů a výkladů, kterými bylo přepsáno jednoduché Boží slovo nabité Boží mocí.
Jestliže se z přístupu k zázračné Boží moci stalo tajemství, je tajemstvím jen proto, že bylo zahaleno komentáři tisíců učitelů. Každý z nich přidal další a další pravidla, omezení, předpoklady a procedury, které mnozí přijali a vyučují je jako nezbytné kroky umožňující přístup k zázrakům. Tuto vrstvu komentářů a výkladů bychom však měli odstranit a vrátit se k základům. Když to uděláme, objevíme tajemství známé už od počátku: „Jen věř!“ Přátelé, jestliže hledáte tajemství přístupu k zázrakům již teď Vám mohu říct že až ho objevíte, zjistíte, že tím tajemstvím je, že žádné takové tajemství neexistuje.
Tvrdá lekce víry
Před několika lety jsem sloužil na jednom úžasném shromáždění. Právě jsem dokončil kázání, které jsem prožíval celým svým srdcem, a přišel čas modlit se za nemocné. Netušil jsem, že to pro mě bude chvíle, kdy dostanu novou tvrdou lekci týkající se víry, o které jsem právě kázal. Rozdmýchán svým vlastním kázáním jsem sebejistě sestoupil z podia, a začal klást ruce na nemocné, kteří seděli v první řadě. Přistoupil jsem k vážně nemocnému chromému člověku sedícímu na motorizovaném invalidním vozíku. Měl pokroucené ruce i nohy, byl celý svraštělý a úplně chromý. Otočil jsem se na uvaděče, kteří mne doprovázeli, a řekl jsem jim: „Zvedněte ho z vozíku!“ Potom jsem pokračoval v modlitbách za lidi kteří stáli v modlitební řadě. Nevím přesně, jak došlo k tomu nedorozumění. Možná bylo zapříčiněno jazykovou bariérou – shromáždění se konalo v Hong Kongu. Nebo bylo způsobeno hlukem – bylo to velice hlasité shromáždění na velké ploše. Nejsem si jistý. Vím jen, že když jsem položil ruce na posledního člověka v modlitební řadě a otočil jsem se zpátky směrem k podiu,uviděl jsem toho chromého muže, jak sedí na svém invalidním vozíku uprostřed podia před zraky přítomných více než 5000 lidí! Zjevně došlo k tomu, že když jsem řekl uvaděčům, aby ho zvedli z vozíku, mysleli si, že po nich chci, aby ho i s vozíkem zvedli na podium. Jedna věc je modlit se za někoho v modlitební řadě, ale něco úplně jiného je modlit se za někoho před zraky 5000 lidí, kteří sledují každý váš pohyb. Trochu mi ztěžkly nohy, začaly se mi potit dlaně a zrychlil se mi srdeční tep.
Co když se pomodlím a nic se nestane?
Moje veškerá víra byla v tu chvíli pryč. Určitě Vás zajímá co se stalo potom. Musím Vás ale zklamat: nestalo se to, v co doufáte. Modlil jsem se za toho muže a vůbec nic se nestalo. Neproběhlo uzdravení nedostavil se zázrak, a dokonce nedošlo ani žádnému projevu. Nestalo se vůbec nic.
Vyprávím to proto, že k Vám chci být úplně upřímný. Někdy získáme ty nejzásadnější lekce v údolích a ne na vrcholech. Rád bych Vám dnes předal jeden zásadní poznatek o víře. Pokud jej přijmete, může Vás to osvobodit
Když jsem se modlil za toho chromého bratra a on nebyl uzdraven přiznám se, že jsem se cítil pokořen ztrapněn, zahanben a deprimován. Myslím si, že jsem se ve skutečnosti cítil špatně především kvůli sobě, ani ne tak kvůli tomu chromému muži! V tu chvíli však Duch svatý osvítil mé srdce a já jsem uviděl něco, co jsem si dříve neuvědomoval. Došlo mi, že jsem za vlak Boží slávy připojil vagón své vlastní pověsti a svého ega. Kdyby Bůh učinil zázrak, cítil bych uspokojení, a kdyby jej neučinil, cítil bych pokoření – jako kdybych měl nějaký podíl na Jeho zázracích.
Jsem přesvědčen o tom, že to, co jsem právě popsal, je tou největší chybou, kterou mohou lidé udělat, když očekávají zázrak. Zázraky totiž vůbec nejsou o nás. Zázraky jsou jen a jedině o Ježíši! Lidé často žasnou nad zázraky, které se dějí na našich evangelizačních taženích. Jsem ale naprosto přesvědčen o tom, že kdybych na podium postavil namísto sebe svého sedmiletého syna a on by se modlil ve víře ve jméno Ježíš, byly bychom svědky stejně mocných zázraků. Zázraky jsou na tom, co dělám, tou nejjednodušší věcí, protože je nedělám já.
Většina z Vás, kteří čtete tento text, se nikdy nebude muset za někoho modlit na podiu s tím, že tomu bude přihlížet 5000 lidí. Možná však čelíte stejnému strachu, který Vám často bránil v tom, abyste ve víře vykročili do toho, co Vám Bůh ukázal. Stále si říkáte: „Co když se za někoho pomodlím a nic se nestane?“
Před lety jsem tuto otázku položil evangelistovi Bonnkemu. Zeptal jsem se ho: „Co mám dělat, když se za někoho pomodlím a nic se nestane?“Odpověděl mi takto: „Kdyby ses musel modlil za 100 lidí s tím, že prvních 99 nebude uzdraveno, modli se za toho stého úplně stejně jako kdyby byli všichni před ním uzdraveni!“ Přátelé – to je víra! Víra není pohnutá tím, co vidí. Víra spočívá na Božích zaslíbeních a na Boží moci.
Někdo mi kdysi řekl: „Víra se hláskuje R-I-S-K.“ Chápu, jak to myslel, a jistě je na tom něco pravdy. Rád bych to ale vyjádřil trochu jinak. Řekl bych, že víra se hláskuje O-D-P-O-Č-I-N-E-K. Nebo ještě lépe: D-Ů-V-Ě-R-A.
Kdybychom se neustále obávali toho, co se stane jestliže se za někoho pomodlíme a on nebude uzdraven, brzy bychom se za lidi úplně přestali modlit. Víra a strach jsou proti sobě a strach ve skutečnosti působí svázanost a nesvobodu (Židům 2,15). Strach přichází tehdy, když máme pocit vlastního ohrožení. Jestliže se obáváme toho, co by se stalo, kdybychom se za někoho modlili a on nebyl uzdraven, znamená to, že jsme si ve skutečnosti přivlastnili něco, co nám vůbec nenáleží – Boží slávu.
Dokud se nenaučíme odpočívat v dokončeném dílu kříže, neporozumíme víře. Dokud se nenaučíme nebýt vůbec pohnuti tím, co vidíme, neporozumíme víře. Dokud neodpojíme z vlaku Boží slávy svou vlastní pověst, neporozumíme víře. Dokud nám nedojde, že to není o nás, neporozumíme víře.
Neříkám, že vím o víře všechno. Ve skutečnosti se mi zdá, že čím déle studuji Školu Ducha svatého, tím méně toho vím. Jedno však vím jistě: ve chvíli, kdy jsem z vlaku Boží slávy odpojil vagón svého ega, jsem začal prožívat úžasnou svobodu kterou jsem předtím neznal. Nyní se modlím za nemocné, aniž bych při tom zažíval pocity tlaku nebo napětí. Vím, že když budou uzdraveni, nebude to moje zásluha, a když nebudou uzdraveni, nebude to moje vina. Úplně jsem se odpoutal od toho, abych si přivlastňoval nějaké zásluhy nebo naopak prožíval pocit viny. Nyní je pro mne důležité poslouchat Boha a věřit Mu – zbytek už je na Něm! Přišel jsem na to, že víra odpočívá! Jaká osvobozující pravda!
Čím více se snažíme činit zázraky, tím méně jich vidíme. Čím více se bojíme toho, co by se nemuselo stát, tím méně se modlíme, posloucháme a věříme. Čím více odpočíváme ve víře a jednoduše jdeme poslušně vpřed, tím více zázraků zažíváme. Naším úkolem není být spasitely, uzdravitely, činitely zázraků a osvoboditely. Naším úkolem je klást ruce na nemocné, modlit se za ně ve jménu Ježíše a věřit za všech okolností Božímu slovu. Zbytek už je na Bohu.
Abych tedy odpověděl na otázku: „Co mám dělat, když se pomodlím a nic se nestane?“ Moje rada zní: „Modli se dál!“
Daniel Kolenda