V zásadě existují dva typy lidí. Z nedostatku lepších pojmů jim budu říkat individualisté a kolektivisté. Kolektivisté milují šablony, postupy a návody k použití, individualisté je nesnášejí. Vedoucí chval uprostřed bloku písní začne říkat: "Předstupujeme před Pána, přestaňte se dívat na sebe a každý teď upři svůj zrak na něj (tiše hrají klávesy…), jestli máš nějaké problémy, dej mu je, zvedněme ruce a uctívejme Krále." Kolektivistům to maximálně vyhovuje. Rádi se nechají vést, takže se přestanou dívat na sebe, dají své problémy Pánu, zvednou ruce a chválí o sto šest.

Individualistům z toho naskakují pupínky: „Proč bych se měl někým nechat nutit k něčemu, co neprožívám jenom proto, že je to vedoucí chval? Nebudu zvedat ruce, když to neprožívám, jsem na bohoslužbách a ne na spartakiádě. Já chci k Bohu přistoupit svým vlastním způsobem." To, že jsme rozdílní, není žádný průšvih. Průšvih by byl, kdyby nás to rozdělovalo. Potřebujeme porozumět sami sobě i druhým a nemyslet si, že to, co mi "nesedí", je špatné a naopak. Podaří-li se nám vyhnout konfrontaci (tak jsem mimo já, nebo ti druzí?), nebudeme obviňovat a ani se nenecháme obviňovat a pak nás ten různý úhel pohledu může obohatit.
Karel Řežábek: Radostné srdce hojí rány
 

Administrace WebSnadno | Tvorba webových stránek na WebSnadno  |  Nahlásit protiprávní obsah!