aktualizováno: 25.09.2018 07:48:47

Tento prostor na stránkách čeká právě na Tebe! Nechceš se podělit se svým životem a svým svědectvím? Platí: Nikdo není tak malý, že by nedokázal pomoci a nikdo není tak velký, že by nepotřeboval pomoci. Ať se již řadíš do první nebo do druhé skupiny, vyznání života je cenné vždycky. Tak prosím popřemýšlej a ozvi se administrátorovi. 
Můžeš být první.

Velikonoční příběh

Velký pátek. Pro některé lidi znamená příchod jara, oslavy svátků velikonočních. U křesťanů je to vzpomínka na oběť Beránka Božího - Ježíše Krista, u jiných zase bujaré veselí podle lidových tradic.

Ovšem v čekárně druhé ortopedické kliniky nemocnice u Sv. Anny je nálada zcela jiná. Ve vzduchu je cítit napětí, nejistotu, očekávání i utrpení.

U okénka, kde se evidují pacienti, stojí mírně se o berle opírající muž, ve věku asi 45 let, který poslouchá, co mu za tímto okénkem povídá jedna ze zdravotních sester: „Pane Franto, já vím, že jste měl nastoupit k operaci dnes, ale vzhledem k tomu, že vás nikdo během Velikonoc nebude operovat a pojišťovna by nechtěla zaplatit váš třídenní pobyt zde u nás, tak bude lepší, když přijdete až po svátcích. Já jsem přesunula váš termín hned na středu po Velikonocích.“

Franta tento náhled chápe a tak aniž by se nějak rozčiloval, se obrací a odchází. I když je si vědom, že musí znovu absolvovat cestu domů, dlouhou asi 150 km s jedním přestupem a pak zase zpátky. Avšak naděje, která jej držela již čtyři roky při tom, že se jednou berlí zbaví a tato chvíle je už na dosah, („už pouze jenom Velikonoce“), v něm vyvolávala mírnou euforii a pocit uspokojení.

Úterý po Velikonocích, už po absolvování opětovné procedury u okénka, se Franta nachází na pokoji, který při bližší prohlídce zvýrazňuje svou novotou, že to není dlouho, co tento pokoj a vlastně celé oddělení bylo přestavěno - oděno do nového. Dřevěné obložení stěn, posuvné dveře, na poličce barevný televizor s dálkovým ovladačem, dvě polohovatelné postele a krásně široká okna nabízející z výšky šestého patra rozhled po celém Starém Brně.

Přestože pokoj je nově hezký, vyvolává ve Frantovi nejasný pocit. Nevěděl, co to vyvolává, jako by se na povrch myšlenek dralo něco a on si nebyl jistý co. Proto se sestřičky, která se přišla zeptat, jak se zabydlel, zeptá:
„Sestřičko, prosím vás, co je toto za oddělení?“
Uslyší odpověď: „To je přece šestasedmdesátka, bývalé vězeňské oddělení. Proč?“
Ani nestačí odpovědět, neboť jeho myšlenky se najednou přenesou o celé čtvrtstoletí zpátky. Zmizí televize a dřevěné obložení, dveře jsou najednou těžké s otvorem na podávání stravy, opět sedí na železném kavalci, kterých je osm v řadě a výhled z okna se zúžil o mříže a pletivo. Probere se až tehdy, když na rameni ucítí dotek ruky a uslyší otázku sestřičky, která se jej ptá:
„Stalo se vám něco?“ Zatřepáním hlavy a odpovědí, „ne, nic sestři“, zahnal chmurné vzpomínky na chvíle, kdy jako vězeň, ve svém prvním trestu, se zde v tomto vězeňském oddělení objevil. Současně zahnal i uvědomění si toho, že po operaci jej čeká další trest.
Další dlouhodobý trest za své jednání.
Pomyslí si jen: „Proč se tím teď zabývat, vždyť mám před sebou naději, naději v to, že bude moci žít jako normální člověk a svým způsobem nový člověk.“
I tak jde život
František Válek - Mírov, Velikonoce 2005



Chci k tomuto dovyprávět, i když si myslím, že tento příběh ještě neskončil.
Dnes o Velikonocích, když jsem příběh napsal, je to právě čtyři roky, kdy k operaci kyčelního kloubu došlo a kdy jsem dostal totální endoprotézu.

Po operaci jsem strávil dva dny na jednotce intenzívní péče a pak zpět na oddělení sedmdesát šest, kde mě rehabilitační sestra chtěla učit chodit o berlích. Když jsem na berle „naskočil“, říkala mi: „Opatrně Františku, napřed se to musíte naučit“, ale po mé odpovědi, „já už čtyři roky na těch berlích chodím“, pochopila a už mi nebránila při mém „úprku“ na chodbu.

Možná byl symbolický pohled z okna rehabilitačního oddělení, kam jsem byl převezen, kdy doleva jsem se díval na krásné noční osvětlení soch kolem ulice Husovy a kostel Petrov, doprava jsem měl možnost se podívat na sochu Svobody a přímo před sebe se mi otevíral pohled na Tesco, kde jsem potkal poprvé své přátele. Přátelé, kteří mi podali pomocnou ruku a ukázali mi možnost nové cesty v životě.

Dnes již chápu slova Joanie, která, když mě po operaci potkala v jídelně hotelu střediska, jemuž mohu říkat domov, řekla: „Franto, to je zázrak!“

Velikonoce 2011

A dnes, po deseti letech, kdy se pohybuji bez berlí, nezávislý na pomoci druhých lidí vím, že naděje se splnila a chápu, že vše kolem nás, úplně vše je zázrak.
 
František duben 2011

Cesta v dešti
Na rozhraní Hanácké doliny a Moravského krasu, uprostřed hustě zalesněných kopců, se rozkládá malá vesnička Pístovice. Není všeobecně moc známá, ale dobře ji znají obyvatelé chat postavených v rekreační oblasti kolem místního rybníčku. Z tohoto malého rybníčku vytéká hlubším korytem potůček, jenž si vesele přes kameny skáče po úbočí kopce do sousední vesnice, která je vzdálená asi 6 km vzdušnou čarou. Je to takový malý přírodní zázrak, hraje však v následujícím příběhu dosti významnou roli.
Do již zmíněné rekreační oblasti se sjížděla i parta čundráků, která měla na kopci hluboko v lese postavený, léty už nahlodaný, dřevěný srub.Tito kluci přírody pocházeli z různých koutů naší republiky, ale měli hodně společného. Lásku k přírodě a neustále veselou mysl, nespoutanou různými „společenskými“ pravidly. Dosti často se i schovávali před zákonem. Ano, před zákonem, který jim svazoval ruce v jejich zájmech a zálibách. Přesto však dodržovali nepsané zákony a pravidla – „své“ zákony, víru v dobro, přátelství, vzájemnou úctu. To vše vyplývalo z potřeb vzájemně si pomoci a oné lásky k přírodě. Neměli strach z vězení, ale z toho, že by mohli být vyloučení z velké rodiny čundráků.
Tak i onoho léta v roce 1981 se na kraji lesa objevila pětice mužů různého věku, ale podle oblečení a kytar přes rameno bylo hned poznat, že patří k sobě a za jakým účelem tam přišli. Vypadalo to, že jdou jen tak na lehko, ale známí, kteří již na ně volali pozdravy z nedaleké zahradní hospůdky, věděli, že věci potřebné, jako deky, kotlík, spacáky a další, tito „mládenci“ již nechali ve srubu uprostřed lesů.
Po několika železných schůdcích vystoupili postupně, nejstarší Franta – přezdívaný „Dědek“, za ním Pavel zvaný „Sup“, „Džordž“ a druhý Franta, pro svou postavu a povahu přezdívaný podle písničky „Frenky Dlouhán“, poslední benjamínek party „Mord“, na zvýšenou podlahu hospůdky, které se právě podle této podlahy říkalo „Na Panelu.“
Bylo vidět, že tam nejsou poprvé, protože radostnými pozdravy jim místní usedlíci sdělovali, že je rádi vidí a že jsou vítáni. S napěněnými půllitry, které si nezapomněli při své cestě okolo výčepu vyzvednout, se usadili do kouta, avšak do toho, ze kterého bylo vidět na všechny strany. A už na rybník nebo do lesa. Hlavní však byla potřeba vidět na všechny přístupové cesty. Co kdyby „náhodou“, člověk nikdy neví…
Ve druhém koutě seděla skupina mladých lidí a jejich vybavení, ruksaky, oblečení a kytary napovídaly to, že i tito jsou na vandru. Netrvalo dlouho a i přes rozdíly v řeči, moravsky a slovensky, obě skupiny splynuly a byl slyšet jen zpěv a veselé popichování.
Rozzářené letní slunce se pomalu uchylovalo po své celodenní pouti ke spánku, a jak ubývalo denního světla, stejně tak ubývalo i piva v bečce a tvrdého alkoholu v litrových flaškách postavených v proskleném regále za výčepem tak, aby je měl výčepní po ruce.
Jak však ubývalo alkoholu, přibývalo naopak veselí a hlučnosti, přitom však již někteří členové této bujaré společnosti odešli do okolní „dřevěné a jehličnaté“ ložnice oddat se pohupování v náručí Orfeově.
Stejně tak už odešla i většina z naší pětice do srubu,řkouc: „Přece nebudeme po tmě hledat cestu.“
Jen Frenky Dlouhán zůstal věrný své zásadě, že zábava se nemá opouštět předčasně a teprve až skončí, je čas jít spát. A tak postupně odešli všichni a u stolu, vlastně v celé hospůdce, zůstal Frenky sám jen s výčepním. Unavený výčepní se obrátil na posledního hosta se slovy: „Frenky, tak to taky zapíchnem, ne?“ doprovázenými dlouhým zívnutím, začal pomalu sklízet ušpiněné sklenice a zavírat dřevěné okenice k výčepu. Frenky vstal a mírně se potáceje vlivem vypitého alkoholu, vykročil na cestu směrem ke srubu, kde jej čekalo podle jeho představ měkké voňavé seno a přítulný spací pytel. Vybral si ze dvou cest tu, o které si myslel, že je kratší.
Ono zdání bylo pravdivé, ale skutečnost potom může být i jiná.
Tato cesta vedla nejdříve po hrázi rybníka, potom kousek mezi pobouraným plotem starého mlýna a potůčkem vytékajícím z rybníku, po lávce přes bublající potůček rovnou do příkrého, lesem porostlého kopce a vylezlo se přímo na malém, travnatém paloučku z boku u srubu.
Jenže, co se Frenky potýkal s kameny na cestě po hrázi, začalo dosti hustě pršet. Viditelnost se tím zmenšila na minimum a držet se cesty vyžadovalo nemalé úsilí. Ve snaze udržet rovnováhu na vratkých nohách se lehce přehlédne i lávka vedoucí přes potůček, kterážto je v tomto místě velmi důležitý orientační bod. Tak se stalo i Frenkymu. Najednou zjistil, že je o nějaký kus dál, než je lávka. Leč neztratil svou dobrou náladu a v klidu si řekl: „No co, tak potok přebrodím, vylezu přímo tady nahoru a jsem doma.“
Jak řekl, tak i učinil. Jenže ouha. Na druhém břehu se zarazil, neboť jej zde čekal velmi strmý sráz, jak od břehu potůčku, tak hned následující úpatí kopce.Co teď?
To by ale nesměl být náš Frenky, aby nepřišel na nápad: „Tak půjdu kousek vodou, stejně už jsem mokrý a někde na vhodném místě vylezu.“ Ale místo toho, aby se otočil doleva proti proudu, kde mohl narazit na hledanou lávku, vzal to po proudu a začal poctivě šlapat vodou. Klopýtal přes kameny tak dlouho, až si najednou uvědomil, že je pořád v potoce. Zastavil se a v jeho hlavě, kde se začalo rozjasňovat z opileckého zamlžení, se objevil konečně obraz situace, ve které se právě nacházel.
Po pravé ruce hustý tmavý les, po levé oplocené asfaltové parkoviště a za ním poznával vysokou skálu s přírodním koupalištěm, přímo před ním mezi stromky prosvítala bílá věž kostela. Když si tento pohled ve své nově probuzené hlavě srovnal, zjistil, že je v sousední vesnici, místo v lese, kam měl původně namířeno. S tímto si současně promítl i to co jej očekává, pokud se bude chtít dostat do svého spacího pytle. Rozhodl se rychle a otočil se ke zpátečnímu pochodu, ale s tím, že nepůjde spodem kolem potoka, ale vrchem po hřebenu kopce. Vždyť stačí potom na vrcholu uhnout po takové úzké, skryté cestičce doleva a je pod střechou. Ani nepřestávající déšť mu nevadil.
Však víc už být mokrý nemůže. Tak si vrazil ruce do kapes ošoupaných džínů, trochu se schoulil a vydal se blátivou cestou na hřeben kopce. Z jeho kroků bylo teď již poznat, že se vytratila alkoholická otupělost. Pevnost kroků i v té nepohodě ukazovaly na to, že je zkušený chodec. Avšak jistota v chůzi neznamená, že se nepřehlédne cestička k cíli. To se stalo i Frenkymu, sestupujícímu z hřebene kopce. Zjistil, že sice odbočil z hlavní lesní hřebenové cesty na vedlejší cestičku doleva, ale o nějaký ten kilometr později, než původně měl. Tak znovu stojí zaražený a kouká, vidí před sebou prosvítat okraj lesa a stříbřit se hladinu rybníčku, poněkud vlevo bylo vidět světlejší skvrnu zadní stěny hospody, ze které, „Bůh ví“ kdy odešel v úmyslu jít do tepla a v suchu spát. Jenom zakroutil hlavou a najednou pocítil velkou únavu a touhu se prospat.
Však jiskřička naděje mu vysvitla, když si ujasnil, že právě v těch místech, kde stál, by měl začínat takový úzký lesní průsek, který vedl kousek kolem srubu. Začal se kolem sebe rozhlížet. Uviděl světlejší pruh oblohy mezi vrcholky stromů, což vyznačovalo začátek kýženého průseku, poslední možnosti, jak se dostat do svého spacího pytle. Vykročil tímto směrem oči stále upřeny na prosvítající hvězdnou oblohu. Nohy ztratily již svou jistotu a tak klopýtal přes pařezy a kořeny jako slepý. V momentě, když se hrozně moc utrmácený zastavil, zaklel a v duchu si řekl: „Já se na to vykašlu, dál už nejdu,“ prostě to vzdal. Zamířil k nejbližšímu tmavému místu, bylo to nějaké křoví, zalezl dovnitř schoulil se do klubíčka a usnul. Nevnímal ani pravidelné šumění deště a kapky, které jej dále smáčely.
Jasné sluneční ráno se začalo probouzet se zpěvem ptáků a probudilo i Frenkyho. Začal se hrabat ze svého nočního pelíšku, navíc křoví, které se stalo jeho nočním útočištěm ho nechtělo pustit – bylo totiž ostružinové. Vstal, protřel si oči a zůstal udiveně zírat. Zíral s otevřenou pusou na doutnající ohniště, vzdálené asi tak deset metrů a za tímto kamenným ohništěm viděl dřevěnou stěnu srubu, vytoužený to cíl jeho nočního putování.
I takto mohou probíhat chvilky v životě.
Je zajímavé a do dneška to nechápu, jak se stalo, že jsem po noclehu v ostružinách neměl na sobě ani škrábnutí.
To však není myšlenkou příběhu.
Snad jsem tenkrát, vlastně zcela určitě nehledal nějaké poučení z tohoto strastiplného putování, přesto však v sobě poučení skrývá.
Je o tom, že po veselé a bezstarostné zábavě nás vždy vyzve nějaký cíl k cestě. V běžném životě to může být touha v klidu se vyspat, teplo rodinného krbu a spousta dalších denních starostí.
Však ale tato touha dosáhnout daného cíle je poháněna nadějí, že vytčeného cíle dosáhneme. Tato naděje nás stále nutí jít kupředu přes překážky, překonávat obtíže.
Pokud však tuto naději ztratíme, vzdáme se, skončíme v „trnitém, ostružinovém keři“, a přitom cíl je tak neskutečně blízko.
 
František
leden 2011
 

Svědectví

Je pozdní večer a na jednom ze tří železném dvojitém kavalci (nad sebou), tzv. bidle, leží vězeň. Necítí chlad, prostupující molitanovými matracemi potaženými šedivou umělou koženkou i přesto, že je oblečen v teplákách a přikrytý dvěma dekami, kdysi vojenskými. Necítí nic, protože jeho zamyšlený zrak upřený k zamřížovanému stahovacímu oknu, z venku zakrytým ještě plexisklem, dává tušit, že jeho myšlenky bloudí daleko. Snad ještě dál – až k problikávajícím stříbrným hvězdám na obloze.
 
Kavalce, stůl, tři kovové stoličky, šest skříněk postavených po dvou na sobě, vše v barvě hnědé, mu dělají společnost v místnosti velké asi tak 3x5 m. Ještě polička, na ní kalendář a pár hrnků. Na zdech za dveřmi věšáky a na nich visí oblečení jeho spolubydlících vězňů, kteří jsou v současné době na kulturní místnosti a sledují vánoční televizní programy. Je Štědrý večer.

Necítí samotu. Před jeho zrakem se odvíjí film, film jeho vlastního života, poskládaný ze Štědrých dnů. Vzpomíná na dětské Vánoce doma, hledání dárků, i na Vánoce s bývalou manželkou, taky počítá Vánoce, které strávil ve vězení. Když připočetl i tyto Vánoce, došel k číslu dvacet. Zastaví se v myšlenkách u těch druhých, které trávil ve staré věznici Kuřim. Je to přesně třicet roků zpátky.

Tehdy, na rozdíl ode dneška, kdy je venku celkem laskavé počasí, jasno bez mráčků, teplota mírně nad nulou a žádný sníh, tenkrát byly mrazy, sněhová vánice, jak se říká: „čerti se ženili“. Tehdy jej napadlo, snad inspirován různými bájemi a pohádkami, aby upsal Ďáblu duši za jakýkoliv prospěch.

Ani neví, co jej to tenkrát napadlo, snad jeho sobectví? Vzal tužku a papír a napsal: „Ďáble, dám ti svoji duši, když mi budeš plnit přání“. A na dotvrzení svého vážného úmyslu se řízl do palce a tento pak od krve otiskl pod napsaná slova. Takto sepsanou „smlouvu“ vyhodil z okna, kde ji okamžitě vzal vichr a odnesl. Očekávání výhod, bohatství a dalšího to však nepřineslo. Myslel si dál, že tedy čerti neexistují, že jeho jednání o sepsání smlouvy bylo vlastně ovlivněno různými pohádkami. Proč tak vlastně z ničeho nic impulzivně jednal, nechápal. Na základě toho pak nabyl přesvědčení, že žádný Ďábel neexistuje a tím pádem ani Bůh.
 
A od toho se pak odvíjel celý jeho další život a tak se taky choval. Své JÁ upřednostňoval před vším ostatním. Sobectví, kterému však říkal: „Všichni mi ubližují“,  měl za své krédo.

Dnes, když tak leží a přemýšlí o tom, jak poznal Pána Ježíše a přijal jej do svého srdce, pochopil. Přijetí Pána nebylo impulzivní, byla to dlouhá cesta poznávání, ztrát a nálezů. Pochopil, proč mu tenkrát Ďábel na jeho smlouvu neodpověděl. Nebylo proč odpovídat. Ne že by neexistoval ten padlý anděl, existuje, ale na co by se obtěžoval někomu něco dávat, když on sám ten člověk padá. To jenom Pánu Ježíši sliboval a pokoušel, neboť Vykupitel je dokonalý a bez hříchu. Na co dávat něco člověku, který už je ze své podstaty hříšný a hlavně takovému, který svým chováním po celý život vlastně pospíchá k bráně pekelné. Nepotřebuje žádnou smlouvu, stačí, když tento člověk bude žít tak jako doposud a klidně tomu člověku bránu pekelnou otevře a pozve jej dál.

A s tímto pochopením a poznáním, že se mu podařilo otočit se k bráně pekelné zády, vězeň v klidu usíná, jen noc, ve které se připomíná narození Pána, pokračuje.

Trvalo to 30 roků, než jsem pochopil.

František
9.1.2011
 
 
 
Stisk - návrat na Hlavni stránku 
 
 
TOPlist